Anděl u Anděla - Zpráva z Majáku č. 33 (11.7.-17.7.2011)

Čtvrtina prázdnin je pryč. Pšenice dozrává. Vedra stále se střídají s bouřkami, ta středeční mi dokonce přerušila provoz internetu. V Sýrii vojáci pálili do davů.  Státní dluh závratně roste, už je to téměř 1,5 biliónu korun.  Silný vichr přivál do Čech mořského racka. 

U pražského Anděla měl jsem v sobotu andělský zážitek. V metru na lavičce seděla plavovlasá dívka. Přisedl jsem k ní. Nenechala se rušit z četby tlusté knížky. Koukám zvědavě, co je to za detektivku a ona bible a navíc místy pečlivě podtrhaná. „Čtete bibli,“ konstatuju. Slečna se na mne podívala a řekla: „Skrze ni ke mně promlouvá Bůh.“ Vnímám, že dívka to upřímně, ten prožitek prostě má. „Změnila mi úplně život...,“ pokračuje po chvíli. Zeptá se, v co věřím já. Snažím se jí to vysvětlit, chvíli si povídáme. Dívka mi nabídne, že s ní mohu jít na kázání do jakési Oázy, ona tam půjde. Odmítnu, ale Oáza mne zajímá, někdy tam určitě zajdu. Přijíždí vlak. Rozloučíme se. Nastupuju, ve vagonu jsou dvě hezké štíhlonohé blondýnky. Vypadají jako andělé.

Státní dluh České republiky se od počátku roku do konce června zvýšil o téměř 69 miliard korun na 1,413 biliónu korun.

V neděli bylo děsné dusno, ale večer jsem šel běhat na Vidouli. Když se zastavím, uvědomím si, že kolem je zvláštní ticho, ani ptáček nezazpívá. Je tu liduprázdno, jen v altánu sedí mladík, asi bezdomovec, a čekaje klidně na noc, luští křížovky. Ten mladík je blonďatý a nevypadá jako typický houmles, spíše jako zbloudilec. „Uháním“ po lesní cestě, nejprve to moc nejde, tak asi po kilometru, dvou se dostávám do tempa. Musím dnes něco udělat s tou svou ukecanou roztěkanou myslí! Pak zjistím, že řešení je prosté: stačí zrychlit. Když běžím po lesních pěšinkách rychle, není čas přemýšlet, jinak bych se přerazil. Objev mě nadchne a otevře mi kreativitu: Představím si, že jsem vlk, mám v sobě vlčí energii! A autosugesce funguje, běží se mi líp a připadám si pružnější – objevil jsem novou tréninkovou metodu. Na Vidouli je báječně, iluze venkova: pole, louky, stará švestková alej, ryngle, bodláky, krásné luční květiny, v pauzách koušu pšeničná zrna, už jsou tvrdá.

Jsem samá rozečtená kniha. Občas nějakou koupím, nakousnu a odložím, jindy ani nezačnu číst, a když se jich navrší hromádka, zastydím se a ukončím nákup. Vzácně se stane, že něco dočtu. Mám potom vítězný pocit. Po Sametové revoluci odložil jsem knihy jako přežitek a četl noviny. To období trvalo téměř 20 let. Nová revoluce přišla nenápadně: přestávám číst noviny, začínám číst knihy. Minulý týden jsem dočetl „Golema“ od Gustava Meyrinka. A dobře jsem udělal. Konec připomínal akční film a závěr byl nečekaný. Ta kniha je podivuhodná. A to z různých důvodů. Jedním z nich je ten, že zobrazuje svět, který úplně zmizel a není tak časově vzdálen, Meyrink popisuje Prahu 80. let 19. století. Jenomže nalézt tam podobnost s dneškem je stejné, jako snažit se najít podobnost mezi Prahou středověkou a současnou. Podivné německy mluvící figurky, žebráci, podomní obchodníci, vetešníci, kriminálníci, se vypařily... Neuvěřitelná směska. Byli to ale také Češi zachycení ironickým perem německy píšícího spisovatele. Vlastně naši předkové, jejichž prapravnuci budují dnes demokratický kapitalismus 21. století.

Dále se mi dostalo do ruky nové číslo revue Prostor č. 90 (neplést s Novým prostorem pro bezdomovce). Hned první článek „Mapy duše aneb Zpráva z astrologického semináře v Curychu“ mne zaujal. Autorka, nenápadná paní Soňa Králová - která v sobě pozoruhodně mixuje Mexiko, kde prožila desítky let, a Čechy, kam se stále navrací - napsala zajímavý referát o současné astrologii. Nejvíc mne však překvapila tato informace: „Dověděli jsme se také, že náš seminář je zároveň součástí magisterského studia Kulturní astronomie a astrologie jedné univerzity ve Walesu, jež je zaměřeno na kulturní vývoj lidstva a nacházení smyslu bytí ve vztahu k celému lidstvu.“ Tiše žasnu, v Evropě existuje univerzita, která se vážně zabývá astrologií a studuje „nacházení smyslu bytí“. Vrší se mi také esoterické čtivo v počítači v elektronické podobě, už mám dvě knihy, které by bylo dobré pročíst: „Diagnostika Karmy“ (Lazarev) a Poslední apel lidstvu“ (Levašov).

O hliněném Golemovi z filmu „Císařův pekař a Pekařův císař“ toho v Meyrinkově románu moc nenajdete. Vlastně jde o příběh lásky – hlavního hrdiny s podivným jménem Athanasius Pernath a chudé židovské dívky Mirjam, jejímž otcem je židovský mudrc a mystik Hillel. Kolem dvou osamělých, životem zmítaných hrdinů tyčí se podivný svět židovského města – panoptikum bizarních figurek a lidských osudů, jakoby se vše odehrávalo v nějakém bláznivém horečnatém snu, který musí skončit špatně. Ale téma je jasné: stará pradávná Touha člověka najít svůj ideální Protějšek a dojít tak štěstí. Archetyp uložený v nás. Meyrink splynutí muže a ženy nazýval hermafrodit, syn boha Herma a bohyně Afrodité srostl s vílou Salmakis v jednu oboupohlavní bytost. Ale tento archaicky působící model vrací se i dnes v moderním esoterickém balení pod názvem Dvojplamen (Twinflame). Nic nového pod sluncem.

Ministr financí Miroslav Kalousek uvažuje o tom, že by se daně z přidané hodnoty (DPH) zvýšila ne na 17,5, ale na 19 procent s úlevami pro léky, knihy a tisk.

Meyrink v Golemovi (jehož jsem koupil v krásné vazbě v Levných knihách za 99 korun) pracuje s tématikou snů, halucinací, astrálního cestování a dalších metafyzických zvláštností, která připomíná to, co dnes znovu objevují různé esoterické, magické či šamanské nauky a čemu se kdysi říkalo okultismus. Určitě to není realistická kniha a pro dnešního čtenáře je asi hodně nestravitelná. Sděluje názorně ještě jednu důležitou informaci: to, v čem žijete, co pokládáte za stabilní a neměnný svět, jednoho dne zmizí a nezbude po tom vůbec nic. Dluhy jsou oblíbeným mediálním tématem již pár let. Za takových 60 let z našeho iluzorního světa nezbude nic, snad jen ty dluhy, ale ani to není jisté: třeba už tu nebudou ani banky, které by je mohly evidovat.

Brač hoří. Plameny na jihozápadě ostrova spálily na 2300 hektarů borového lesa, trávy, podrostu a zemědělských plodin.

V běžecké eufórii objevil jsem v neděli ještě jednu tréninkovou metodu: představím si, že jsem pračlověk, v ruce třímám oštěp – a vida, běží se mi líp! Dokonce změním i držení těla, víc se rozkročím, přikrčím a zrychlím, zrak těká, hledá asi cíl, kam vrhnout imaginární oštěp. Fakt mě to baví. Přidám si další okruh. Po hodině joggingu sílí vítr. Blíží se nějaký český hurikán, měl bych vypadnout z lesa, než mi přistane na hlavě něco většího než bukvice. Cestou uchopím kyj a uháním po lesní pěšině asi sto metrů, ale je to únavné. Klacek zahodím. Musím tu tréninkovou metodu ještě promyslet. V noci přišel liják a ochladilo se. Zdál se mi sen, že ode mne utekly dvě kočky a naopak se ke mně vloupal zloděj. Sen byl tak živý, že jsem se probudil a sípavě přidušeně vydal jakýsi skřek.

„Lidstvo totiž stojí před nebezpečím mnohem závažnějším, než je nebezpečí jaderné – před rozpadem lidského ducha. Nejstrašnější ztráty jsou vždy ty, které nepozorujeme, necítíme, protože smrt zpočátku přichází na úrovni pole, a teprve pak na úrovni těla. V této chvíli se zmíněný proces blíží ke kritické hranici, protože to, co je dnes našim duchem, bude již zítra a pozítří tělem našich děti a vnuků.“ (S. N. Lazarev: Diagnostika karmy)